V roce 1995, v úsilí spojit všechny mezinárodní taneční organizace a oslavit Mezinárodní den tance společně, vstoupil Taneční komitét ITI/UNESCO ve spolupráci s Mezinárodní taneční radou (CIDD-UNESCO) a Mezinárodní taneční aliancí (WDA). 

Poselství pro rok 2012 - Sidi Larbi Cherkaoui

Oslavujme nekonečnou choreografii života

V průběhu času, v průběhu věků to nejtrvalejší, co máme, je patrně umění. Dalo by se říci, že lidstvo zanechává svým dědicům jedině umění – stavby, knihy, obrazy či hudbu. Nebo také pohyb či tanec. Proto je pro mne tanec tou nejsoučasnější, tou nejaktuálnější historickou lekcí - tanec je totiž neustále ve styku s bezprostřední minulostí a probíhá výlučně v přítomnosti.

Navíc kupodivu tanec nezná, na rozdíl od tak mnoha uměleckých žánrů, hranice. I když se některé slohy pokoušejí vymezit svůj rámec nebo v nějakém rámci pracovat, pohyb života, jeho choreografie a jeho potřeba neustálé změny rychle nabývají vrchu a umožňují prolínání nejrůznějších stylů. Vše se samozřejmě propojuje se vším a tanec se zabydluje pouze v prostoru, do něhož patří – v neustále se měnící přítomnosti.

Domnívám se, že tanec je jednou z nejupřímnějších výrazových forem, kterou bychom měli láskyplně chránit. Když totiž lidé tančí, ať už v baletním představení, při zápolení hip-hopu, na nějakém současném undergroundovém představení nebo prostě na diskotéce, uvolňují se a jenom zřídka se tam projevují nějaké lži, jen vzácně si tam lidé nasazují masky. Lidé o sobě neustále uvažují, ale když tančí, jejich reflexe se patrně týká bezprostřední upřímnosti.

Když se pohybujeme jako všichni ostatní, když se pohybujeme s ostatními a když se díváme, jak se ostatní pohybují, můžeme nejlépe pochopit jejich emoce, vžít se do jejich myšlenek a propojit se s jejich energií. Možná právě v takové situaci je nejzřetelněji poznáme a pochopíme.

Představuji si taneční představení jako oslavu koexistence, kdy poskytujeme a vytváříme prostor a čas jeden pro druhého. Na to až příliš často zapomínáme, leč základní krása představení spočívá v konvergenci mnoha lidí, kteří sedí vedle sebe a všichni prožívají týž okamžik. Není v tom nic soukromého: představení je kromobyčejně společenská zkušenost,. Všichni se shromažďujeme kvůli tomu rituálu - to je naše pouto spojující nás s představením, pouto spojující nás se stejnou přítomností.

Proto v roce 2012 přeji všem mnoho tance. Ne snad aby zapomněli na problémy z roku 2011, naopak, aby se pokusili s nimi tvůrčím způsobem vypořádat, aby se pokusili kolem nich tančit. Aby přišli na způsob, jak se vzájemně a zároveň se světem propojit, abychom se propojili s životem jako s částí jeho nekonečné choreografie. Tančeme, abychom našli upřímnost, abychom ji předali dál, abychom ji reflektovali, abychom ji oslavovali. 

Myslím, že tanec oslavuje to, co činí člověka člověkem.

Když tančíme, používáme, velmi přirozeným způsobem, mechaniku našeho těla avšechny naše smysly k  vyjádření radosti, smutku, toho, na čem nám záleží.
Lidé vždy tančili na oslavu zásadních okamžiků života a naše těla nesou vzpomínky na všechny možné lidské zkušenosti.
Můžeme tančit sami, a můžeme tančit spolu.
Můžeme sdílet to, co  nás spojuje s ostatními, i co nás odlišuje od ostatních.
Pro mě je tanec způsob myšlení.
Prostřednictvím tance můžeme ztělesnit nejvíce abstraktní myšlenky, a tím odhalit, co nemůžeme vidět, co nemůžeme pojmenovat.
Tanec je vztah mezi lidmi, spojnice  mezi nebem a zemí.
Neseme svět na svých bedrech.

Myslím, že nakonec každý tanec je součástí většího celku; tanec nemá žádný začátek a nemá žádný konec.

 

Je to povznášející umění, přinášející pokaždé jiný zážitek, umění tolik podobné milování tím, jak na je jeho konci zůstáváme s tlukoucím srdcem a s touhou zažít to příště znovu.

EN / ESP / FR verze poselství